Chapter I. - Moje situace

1. srpna 2008 v 18:14 | JaniCZka |  Vzpomínky bolí
Doufám, že to bude trochu srozumitelný. A že Vás neodradim tou smutnou atmosférou...

Seděla jsem ve své komnatě. Zlaté stěny, dlouhé záclony. Jiný svět.
Hodnotím svůj vzhled ve velkém zrcadle.
Češu si svoje dlouhé, tmavé vlasy.
A přemýšlím.
Zase moje myšlenky bloudí na začátek.
K mé matce.
Ke stěhování.
K první lásce.. K tomu tvorovi..
Jeho jméno jsem vyslovit nechtěla, protože vždy se mi oči zalili slzami.
Toužila se tam vrátit, ale všichni jí ublížili.
Opře se o opěradlo, zavře oči a vzpomíná na poslední chvíle před stěhováním...
"Ale mamko. My dvě už nebudeme dál o tom debatovat." řekla jsem na oko rozzlobeně. To na mamku působí.
"Sama jsem se rozhodla, že pojedu na čas k tátovi. Vše je zařízené."
Má slzy na krajíčku. To jsem nechtěla. Je to moje mamka. Dlouho jsme obě odjezd oddalovaly. Má přeci Phila.
Tvář René se mění, vidím v ní překypující mateřskou lásku. Ale stále je smutná.
"Bellinko, moje holčičko." Vím co bude následovat. Zase to na mě zkouší.
"Můžeme to přeci ještě přeorganizovat.." Protočila jsem oči. Musím být silná.
"Ach mami. Vždyť jsme to oddalovaly dlouho. Myslela jsem, že už to máme za sebou." Musela jsem se nadechnout, abych zvládla dál lhát. Nic není za náma. "Těším se do Forks, na tátu.. Bude to změna."
Tak a lhala jsem sama sobě, ale i mamce.
Už otevírala pusu, že bude něco namítat. V zápětí ji zase zavřela a vykouzlila ten nejkrásnější úsměv. Ach.. Po jejím úsměvu se mi bude stýskat. Nechtěla jsem dát na sobě znát nový příval smutku. Vstala jsem tedy z gauče a obejmula jsem maminku jak nejvíc jsem dokázala.
"Budeš mi chybět Bells." ochraptěle mi šeptla do ucha.
...
Otevřu svoje smutné oči a zase koukám do odrazu v zrcadle.
I teď si pamatuju její vůni vlasů. Její okouzlující úsměv. Její oči, vlasy.. Hlas..
"Taky mi chybíš mami." šeptnu do ticha.
Cítím, jak mi po tváři stéká jedna horká, osamocená slza. Bolí mě vzpomínat na chvíle strávené s mými nejmilovanějšími..
Někdo klepe na dveře. Snažím se zrychla zamaskovat svůj smutek.
"Maminko, můžu dál?"
Naposledy popotáhnu nosem a zhluboka se nadechnu.
"Ale jistě zlatíčko, pojď."
Dveře se rozlítnou a do pokoje vběhne malá blonďatá dívčinka.
Má krásné vlasy sluneční barvy, velké pomněnkové oči a baculaté tvářičky, běží ke mě s napřáhnutýma rukama.
"Tak pojď moje princezno." A zvedám ji do náručí. Ona se ke mě přitiskne a já cítím její teplé tělo. Ano já jsem taky člověk, ale na tomto místě moc živých těl nenajdete, tedy pokud to není potrava pro mé přátele.
Po chvíli se odtáhne. Dá svoje malé ručičky na moje tváře a dívá se mi zpříma do obličeje.
"Maminko, proč jsi zase smutná?" Pátravě si mě prohlíží.
Co jí mam říct? Že se zase vracím do vzpomínek? Ne, ještě je moc malá.
"Jasmínko, to se ti zdá." A přitisknu si ji zpět na hruď. Začnu jí hladit po zádech.
Nevím jak dlouho jsme tu takhle seděly, ale vyruší nás další klepání na dveře.
"Mohu dále?" řekne mužský hlas.
"Ach Marcusi můžete vstoupit." Jsem překvapena. Marcus ke mně často nechodí a moc slov se mou nepromluví a je jediný z trojice s kým si vykám.
Jakmile zahlídne naše semknutá těla, jeho ústa se roztáhnou do příjemného úsměvu.
"Nechci vás dámy vyrušovat z vaší osobní chvilky, ale je čas večeře."
Mile se na něj usměju. Kdo Marcuse nezdá, řekl by si, že je to jen apatický upír. Ale já mu rozumím. Vím co je ztráta milované osoby.
"Jasmínko," řeknu jemně. "Pojď, jde se jíst."
"Ale mami, ještě chvilku." A víc se ke mně přitiskne.
Do rozhovoru se vloží Marcus.
"Drahá Jasmín, maminku by jsi měla poslouchat." Řekne na oko přísně. "Nechceš jí přeci ubližovat, hodně tě miluje."
Dívčinka se tedy zvedne a svými dětskými kroky mizí pryč z pokoje.
Chci ji následovat, ale Marcus mě zastaví.
"Bello počkejte," a zvedá ruku, aby mě zastavil.
Tázavě se na něj podívám.
"Měla by jste té malé vše říct." Nesouhlasně kývám hlavou. Chci promluvit, ale opět zvedá ruku, aby mě umlčil. Pokračuje.
"Stejně.. Dříve nebo později se začne ptát. Proč má jiné rysy než vy? Proč má jiný přízvuk. Proč jste u nás." Chvíli mlčí a dívá se na mé reakce. "Ona ví, že se s vámi něco děje." A otočí mě čelem k zrcadlu.
Oči mám zase zarudlé. Musím mrkat, aby se mi slzy nerozlily po tváři.
"Ale Marcusi, víte jak je těžké o tom mluvit?" zlomil se mi hlas. Sklopím oči a tiše pokračuju. "Je ještě malá. Nevím jestli by to pochopila. Bude mě nenávidět."
Snaží se být vlídný. Klidným hlasem pokračuje. "Bello, já nejlépe vidím jaká je."
Hm.. Jeho schopnost pomyslím.
"Nechci se vás dotknout Marcusi, ale vaše schopnost není stoprocentní." Kritizuji.
Jenom se usměje. "Bello, ničí schopnost není bezchybná."
"Hm." Jiná odpověď mě nenapadá. Na mysl se mi dostala vzpomínka. Setkání s Volturiovými. To jsem ještě byla s…. S ním.
"Bello, nepotřebuji mít schopnost ve čtení myšlenek, ale přesně vím na co narážíte." Prolomí ticho. "Alespoň o tom přemýšlejte.. Třeba se vám uleví."
Po dlouhé době k němu vzhlédnu. "Pokusím se. Ale nemáte ani ponětí jak je to těžké."
Tímto jsem náš rozhovor ukončila. Pohybem ruky mu dám najevo, že je na čase opustit můj pokoj. Kývnutím hlavy se rozloučí a neslyšně opustí můj pokoj.
Následuji ho ven z pokoje. Jdu za malou a něco málo sníst k večeři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki.. kiki.. | E-mail | 2. srpna 2008 v 11:17 | Reagovat

wow... super.... trochu smutnéé:( ale jinak bezva... už se teším na pokráčko

2 mishelka mishelka | 2. srpna 2008 v 19:35 | Reagovat

je to krasne paci sa mi to!!:D.....aj ked miestami som mala problem pochopit o co sa vlasne jedna ale vsak to je moja blba logika :D.......ale myslim ze som to celkom uspesne ako tak pochopila dufam ze sa mi v dalsich kapitolkach rozjasni :D!

3 Danny Danny | Web | 19. srpna 2008 v 11:23 | Reagovat

smutne..take sa mi paci..=o)

4 petra.freedom petra.freedom | 11. června 2009 v 13:43 | Reagovat

ha, tak to mě šoklo :D Příběh jako dobrý, jsem zvědavá co se stalo, proč, jak, dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
QUICK LINK:
-my personal web page ^^

- fanstránka o talentované herečce NIKKI REED